Kritika červenožlutých moravských praporů, která se objevila 9. dubna
1861 v Národních listech připomínala, že zlato-červeně šachovaná orlice
je znakem moravských stavů: "měl tedy národ korouhve červeno bílé a páni stavové měli orla červeno-zlatého": "Ach
je to smutné, že mnohý poslanec tázati se musel, čí to barvy jsou ti
červenožluté. Moravské barvy to jsou! zněla hrdě odpověď od jednoho pána
(...) musím se dále přeptati, co to znamená, ač se již dovtipuji, neb
byl jsem tak šťastný dostati od toho pána ku přečtení agendu zemského
výboru, (...); poznal jsem úmysl, abych totiž poučil se, jaké jsou
moravské barvy. Já sprosťák myslíval jsem vždy, že červenobílá barva
jest moravská, a tak venku všudy náš lid toho se drží, a když potřebuje
korouhve, tož jich má takové barvy a pravívá: máme stejné barvy jako v
Čechách, inu vždyť jsme vlastně jedno; a kde jest co obecného k
obarvení, činí se to červenobíle.". § 6 návrhu nového moravského
zemského zřízení z 20. září 1848 s ustanovením o zemském znaku a
zemských barvách, od čehož se odvíjelo následující, je hodnocen takto: "Tato
dvojitost nebyla pánům milá, a jisté straně, kteráž ví, proč nenávidí
všecko co na bratrství české zpomíná, jednalo se též o přemožení
předsudku národního, a proto r. 1848 na sněmě to přivedli k řeči a tu
bylo rozhodnuto, že za zemské barvy mají býti považovány červená a
zlatá.", upozorňuje na neplatnost závěrů tohoto sněmu (viz také
souvislost s neustálým opakováním fráze o sněmu 1848 ve výzvě k vyvěšení
moravské vlajky v den červencového státního svátku sv. Cyrila a
Metoděje) a vliv na moravskou společnost: "Ale což na plat, z toho sněmu nepřijalo se mnoha na hoře ani dole.", a skvostně dojemný je celý závěr: "A
jak víme dobře, národ toho si nevšímá cítě, že libost v jisté barvě má
vnitřní původ v povaze a bytnosti osobní a že nezakládá se na žádném
císařském privilegium ani rozkazu, a tak i nemůže ráz jistého národa
svévolně změněn býti, neb jest samorostlý, přirozený, jest od Boha.
Nelze lípě dubem býti; to dávno v Brně na divadle se zpívalo, a tenkráte
nenapadlo žádnému o tom pochybovati. Nyní jest jináč; to jest znamení,
že již nejsme v opovržení; nýbrž že ti, jenž moc mají, již všímají si
ruchu v národu probuzeném".
Citace:
Výzva k vyvěšení moravské vlajky (2018). MNO. Dostupné online.
BROŽEK, Aleš; FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 1. část. Vexilologie: zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2018, čís. č. 187 (2018), s. 3673.
Koruna Česká. Z Moravy. Národní listy. 1861, roč. 1, čís. 97, s. 2-3. Dostupné online.
Poznámka:
Národní listy, 9. dubna 1861, č. 97, s.
2-3: "Byl to věru důležitý den pro celé mocnářství a pro každou vlasť
zvláště, ten šestý duben. Celá Morava má obrácený zřetel ku Brnu, ku
schovance své zpanštilé. Zde plápolají korouhve na věžích, barvy
černožluté a barvy červenozlaté. Ach je to smutné, že mnohý poslanec
tázati se musel, čí to barvy jsou ti červenožluté. Moravské barvy to
jsou! zněla hrdě odpověď od jednoho pána, jehož mi poznamenali co
agendistu; musím se dále přeptati, co to znamená, ač se již dovtipuji,
neb byl jsem tak šťastný dostati od toho pána ku přečtení agendu
zemského výboru, a papírek byl složen na stranu 111; poznal jsem úmysl,
abych totiž poučil se, jaké jsou moravské barvy. Já sprosťák myslíval
jsem vždy, že červenobílá barva jest moravská, a tak venku všudy náš lid
toho se drží, a když potřebuje korouhve, tož jich má takové barvy a
pravívá: máme stejné barvy jako v Čechách, inu vždyť jsme vlastně jedno;
a kde jest co obecného k obarvení, činí se to červenobíle. Mnohý věk se
nezpomnělo na to, že císař Friedrich dal stavům moravským r. 1462 7.
prosince to předůležité privilegium vzíti sobě do znaku místo bílé barvy
zlatou. Tuto milost udělil on za proukázanou mu pomoc od pánů stavů
moravských. Císař Ferdinand II. potvrdil toto blahosklonné privilegium
26. června 1628. a pak kdykoliv byl korunován později král Český, dali
si to páni stavové moravští od něho potvrdit. Odtud má nynější pestrost
orla moravského původ svůj. Páni stavové volili zlato cizé za domácí
stříbro. Bylo ovšem dříve, že země náležela pánům. Byliť jen páni a
poddaní, a to barvy panův byly barvami zemskými; ale vždy měl národ
vnuknutí, že on v pravdě přece rozeznává se od jednoty pánů stavů; národ
cítil, že jest i něco o sobě, a proto nemohl odvyknout od barev svých.
Měl tedy národ korouhve červeno bílé a páni stavové měli orla
červeno-zlatého, jenž na pravo hledí. Tato dvojitost nebyla pánům milá, a
jisté straně, kteráž ví, proč nenávidí všecko co na bratrství české
zpomíná, jednalo se též o přemožení předsudku národního, a proto r. 1848
na sněmě to přivedli k řeči a tu bylo rozhodnuto, že za zemské barvy
mají býti považovány červená a zlatá. Ale což na plat, z toho sněmu
nepřijalo se mnoha na hoře ani dole. Znovu o tom musel jednat výbor
zemský r. 1854 a předložil to drahé privilegium v opisu ve Vídni ku
konečnému uznání. A jak víme dobře, národ toho si nevšímá cítě, že
libost v jisté barvě má vnitřní původ v povaze a bytnosti osobní a že
nezakládá se na žádném císařském privilegium ani rozkazu, a tak i nemůže
ráz jistého národa svévolně změněn býti, neb jest samorostlý,
přirozený, jest od Boha. Nelze lípě dubem býti; to dávno v Brně na
divadle se zpívalo, a tenkráte nenapadlo žádnému o tom pochybovati. Nyní
jest jináč; to jest znamení, že již nejsme v opovržení; nýbrž že ti,
jenž moc mají, již všímají si ruchu v národu probuzeném. (...)"
