V 18. století a především po francouzské revoluci se významně změnil
význam vlajek a praporů. Do této doby prapory nebo vlajky reprezentovaly
především feudálního pána nebo panovníka popřípadě stát. V době
revoluce se vlajky začaly používat v politickém smyslu jako výraz
spojení s národem nebo lidem a postupně se jejich vzhled i užití
podřizovalo striktnějším pravidlům.
Citace:
FRAJDL, Jiří; ZÁLABSKÝ, Josef. Vexilologie. Hradec Králové: PF Hradec Králové, 1989. 127 s. S. 8.
Morava se během 19. století ocitla uprostřed dvou významných politických
center a koncepcí. Na jedné straně tu byla národně česky zaměřená Praha
s koncepcí jednotného českého národa (role a význam moravanství měla v
tomto pojetí různé nuance) a státu. Na druhé straně potom stálo
centralizační, a někdy také germanizační, úsilí Vídně.
Situace byla o to složitější, že na Moravě žila velká skupina německy
mluvícího obyvatelstva, které buď tíhlo k zemskému pojetí moravanství,
nebo se hlásilo k centralizačním (a germanizačním) snahám Vídně.
Citace:
Více viz ŘEPA, Milan. Moravané nebo Češi? Vývoj českého národního vědomí na Moravě v 19. století. Brno: Doplněk, 2001. 221 s.
Politické a kulturní vztahy mezi Moravou a Vídní byly silnější než v
Čechách a na rozdíl od Čech tu byl i silnější moravský zemský
patriotismus.
Citace:
HROCH, Miroslav. Na prahu národní existence. Touha a skutečnost. Praha: Mladá fronta., 1999. 280 s. S. 78-80.
Vlajka se v této době na Moravě nutně stávala symbolickým vyjádřením
různých a často i rozporuplných politických, zemských a národních
identit a koncepcí.
Obecně je možné říci, že během 19. století se na Moravě plně projevuje
existence dvou či tří souběžně existujících verzí moravské zemské vlajky
a zemských barev.
Citace:
Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526–1918, s. 167.
Jejich barevnost má přitom určitou vnitřní symboliku a vztah k výše
zmíněné erbovní listině císaře Fridricha III. Habsburského ale i k
dobovému politickému kontextu.
V první polovině 19. století došlo k oživenému užívání zlaté (žluté)
barvy namísto stříbrné (bílé), a to především z iniciativy moravských
zemských (samosprávných) úřadů, ve kterých měly převahu německy mluvící
elity.
Citace:
RŮŽEK, Vladimír. Cesty k definici (nejen) moravského znaku a praporu. Veřejná správa. 2013. Čís. 10, s. 20-22:22. Dostupné online.
Žlutočervená verze měla mít oficiální posvěcení z Vídně a sympatie
především německy mluvících obyvatel Moravy. Na druhou stranu
bílo-červeno-modrá verze byla upřednostňována česky mluvícími obyvateli
Moravy.
Citace:
Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526–1918, s. 168.
RŮŽEK, Vladimír. Cesty k definici (nejen) moravského znaku a praporu. Veřejná správa. 2013. Čís. 10, s. 22. Dostupné online.
Svoji roli hrála i skutečnost, že tyto barvy, odvozené od zemského
znaku, byly zaměnitelné s tzv. všeslovanskými barvami, jejichž povědomí
se mezi českým obyvatelstvem lavinově rozšířilo. Tyto barvy byly zvoleny
na zasedání zástupců slovanských národů 23. března 1848 v Berlíně,
které také stanovilo, že ve formě praporu budou uspořádány do svislých
pruhů v pořadí modrá-červená-bílá, přičemž modrý pruh bude nejblíže
žerdi.
Citace:
Kurze Mittheilungen. 3.. Jahrbücher für slawische Literatur, Kunst und Wissenschaft (Jordans Slawische Jahrbücher). J. P. Jordan a J. E. Schmaler, 1848. Roč. 6, čís. 15, s. 123-124. Dostupné online.
HNÁT, Ladislav. Die Flagge der lausitzer Sorben. Der Flaggenkurier. 2006, čís. 21-22, s. 3.
Poznámka:
Jahrbücher für slawische Literatur, Kunst
und Wissenschaft (Jordans Slawische Jahrbücher), 1848, 2. Kurze
Mittheilungen, s. 123-124: "Am 23. März d. J. befanden sich zufällig
Mitglieder aller slawischen Stämme zu Berlin in Gesellschaft. Im Laufe
des Gesprächs wurde auch der so eben zur Geltung gekommenen deutschen,
italienischen etc. Farben gedacht und daran der Wunsch angeknüpft, die
Slawen möchten sich doch auch über ein allgemein-slawisches Kennzeichen
einigen. Diese Idee fand bei allen Anwesenden Anklang und man schritt
sogleich zur Aufzählung und Verzeichung sämmtlicher slawischer
Landesfarben. Hierbei stellte es sich heraus, dass die grosse Mehrzahl
der slawischen Völker die weisse und rothe Farbe als Landesfarbe führe
und diesen beiden zunächst die blaue Farbe am Meisten vertreten sei.
Demgemäss beschloss man die blau-roth-weisse Kokarde als slawisches
Nationalzeichen anzunehmen, hellblau am äussern Rande, unmittelbar daran
carmoisin, und in der Mitte weiss: bei der Fahne blau an der Stange,
roth in der Mitte und weiss am äusseren Rande. Man hielt dafür, dass
eine solche Aufeinanderfolge der Farben mit keiner bereits
gebräuchlichen Kokarde irgend einer grössern Nation kollidiren dürfte
und nahm zugleich an, dass eine voraussichtlich bald entweder in Prag
oder Krakau zusammentretende Slawistenversammlung hierüber eine
definitive Bestimmung treffen werde."
Stejný prapor (spolu s českým) pak byl nesen i na čele slavnostního
průvodu při zahájení Všeslovanského sjezdu v Praze 2. června 1848.
Citace:
Prag, 3. Juni. Slavische Rundschau, Beiblatt zu den Slawischen Jahrbuchern. 17. června 1848. Čís. 10, s. 43-44. Dostupné online.
Poznámka:
Modročervenobílý prapor nesený spolu s
červenobílým na čele slavnostního průvodu při zahájení Všeslovanského
sjezdu v Praze 2. června 1848: "Prag, 3. Juni. Gestern war die
feierliche Eröffnung des Slavenparlaments (slovanský zjezd). Aus dem
böhmischen Nationalmuseum setzte sich der Zug in Bewegung. Voran ging
eine Abtheilung der Slavia mit der blau - roth - weissen Fahne und der
roth-weissen, getragen von einem Hanaken (nach andern Berichten, von
einem Polen) und einem Böhmen in Nationalkostume, dann kam das
Sängerchor der technisch - philosophischen Kohorte in Waffen, welche
während des Zuges slavische Lieder sang, ihm folgten im langen Zuge die
Deputirten aus den slawischen Ländern, nach den bereits festgestellten
Sektionen in ihren reichen und malerischen Landestrachten."
Moravané byli na sjezdu součástí česko-slovanského sboru, který byl
jedním ze tří (ostatní dva byly polsko-rusínský a jihoslovanský).
Citace:
Národní noviny. Otevření sjezdu slovanského v Praze dne 2. června 1848. 6. 6. 1848. vyd. Vojtěch Deym, 1848. S. 205-206. Dostupné online.
