Na jaře začátkem května 1848, a potom na podzim na začátku listopadu informoval Karel Havlíček Borovský v Národních novinách o své návštěvě Moravy.
Citace:
BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Národní noviny. (Cestou do Haliče) V Holomouci. 5. 5. 1848. vyd. Vojtěch Deym, 1848. S. 104. Dostupné online.
BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Články z Národních novin 1848-1850: Cestou do Haliče. 1848. Dostupné online.
Poznámka:
Karel Havlíček Borovský,
Národní noviny, č. 26, 5. května 1848, s. 104: "(...) Právě přijíždím
po železnici z Prahy a žádostiv viděti, jak asi vypadá nyní Holomouc,
kterou jsem jen za starých časů vídával, pokud ještě na Moravě ležela.
Domýšlel jsem se, že se nyní pro nesmírnou svou touhu po spojení s jedním velikým
Německem také celý zevnějšek staroslavného hanáckého Jerusalemu
proměnil. Hledím bedlivě okolo sebe (ráno mezi 5 - 6 hodinou); plné
náměstí a ulice lidu venkovského, jenž v čisté moravčině prodává plodiny
svoje zdejším, vznešené krve Němcům měšťanům. Sem tam asi na 6 místech
visely ještě pozůstatky hříchů, totiž trojbarevné německé korouhve, jen
že barvy na nich vlastně již nebyly žádné. Leckde visely také již
císařské barvy, které tedy zatím u zdejších sousedů k milosti přišly.
Jen na příbytku pana kap. probošta visela také vedle císařské moravská
korouhev, a také s hlavní věže skvěla se upomínka ta na Moravu. A ještě
jen jaksi potají vyvěšeny jsou v noci a časopis Neue Zeit chlubí se
znamenitě za toto vlastenectví - dvoukorouhvové. Že ostatně zdejším
Němcům na Moravě mnohem méně záleží, než na Německu, nic podivného není,
zvláště když si pomyslíme, že také veliké části slovanských Moravanů
málo na Moravě a na vlasti záleží.
Duch zde panuje strašlivý, největší část studentů nosí německý trikolor a
to ještě ne z horlivosti pro Německo (což bychom poněkud přece ještě
chválili), nýbrž z pouhé apathie, z nedbalosti o všechno politické
smýšlení, zrovna jen proto, že holomoučtí čepičáři takové čepice
prodávali! - To jsou vyhlídky, to je naděje budoucnosti! Malý počet
studentů - probuzení vlastenci - nosí barvy slovanské, totiž modrou
čepici s červeným a bílým páskem (neb moravský znak jest orlice červeně a
bíle kostkovaná v modrém poli, ačkoli ti výteční páni Stavové moravští,
i tyto poctivé barvy nyní upírají a zcela nebývalou, totiž:
žluto-červeně-modrou za zemskou barvu prohlásili). (...)."
Zmiňuje používání zemských barev v podobě bikolór, barev červená-bílá či žlutá-červená, a trikolór.
Vedle německé trikolóry byly k vidění slovanské barvy
červená-bílá-modrá (podle červeno-stříbrně šachované orlice v modrém
poli). Nově je představena i kombinace žlutá-červená-modrá (podle
stavů).
Citace:
BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Národní noviny. Z Moravy. 3. 11. 1848. vyd. Vojtěch Deym, 1848. S. 691-692. Dostupné online.
BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Národní noviny. Z Moravy. 4. 11. 1848. vyd. Vojtěch Deym, 1848. S. 696. Dostupné online.
BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Národní noviny. Z Moravy. 5. 11. 1848. vyd. Vojtěch Deym, 1848. S. 699-700. Dostupné online.
BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Duch národních novin. 2. 1. vyd. Havlíčkův Brod: Jiří Chvojka, 1898. S. 74-85.
BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Články z Národních novin 1848-1850: Z Moravy. 1848. Dostupné online.
BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Karel Havlíček o Moravě a Olomouci roku 1848. 1. vyd. Olomouc: Olomouc: Městská rada, 1928. S. 1-3.
Poznámka:
Karel Havlíček Borovský,
Národní noviny, č. 176-178, 3.-5. listopadu 1848: "(...) Ostatně se ale
Brna dokonce co báti není, kromě malé činné strany frankfurtské, jest
smýšlení celého ostatního, německy smýšlejícího obyvatelstva, příliš
pohodlné a nechá svět běžeti, jak běží. Od činnosti našinců bude nyní
záležeti, aby národní slovanský živel, který tam tolik pevných základů
má, šířil se a dále kvetl. Ostatně se zmocnil veliké části Němců a
poněmčilců moravských nyní velmi duch provinciální, vlastenectví
moravské, které Slovanstvu na škodu není. Žlutočervené barvy jest viděti
zhusta, trikolor německý málo mezi měšťáky, u lidu panuje ale buď
červeno-bílá, neb slovanský trikolor. (...) Když tedy v Čechách hned v
březnu vyslovena jest žádost naše strany spojení Moravy a Čech, povstala
proti tomu nesmírná oposice. Jen malinká strana národní porozuměla
bratrskému úmyslu našemu, že chceme, aby Morava a Čechy spojeny, větší
moc a váhu měly před světem. Druhá veliká strana na Moravě, strana
netečná, protivila se tomu jen z hrdosti špatně rozuměné; jim nezáleželo
na velikosti národa, nýbrž jen na provinciální moravské pýše. Třetí
strana Frankfurtistů protivila se nejzuřivěji, ona dobře porozuměla, že
se Čechové jen proto s Moravou úžeji spojiti chtějí, aby společně tím
více vzdorovati mohli Frankfurtu. Rozumí se samo sebou, že strana
protičeská byla desetkráte silnější než národní, a tou všelikou mocí se
snažila, Moravu od Čechů ještě dále odciziti. Nejen že starou, poctivou a
velebnou barvu naši červeno-bílou, kterou jsme ještě od starých
slavných časů spolecně sdědili, zneuctili a za ní žluto-červenou
přijali, a hned se snažili, všechny své červeno-bílé orlice zažlutiti; i
na sněmu veřejně ustanovili, že se Morava s Čechy nikdy nespojí. (...) S
takovými myšlenkami přijel jsem do Holomouce, (...) O dvoru, který tam
nyní sídlí, nebylo by nic pozorovat, kdyby nepřicházely ustavičné
deputace. (...) Ještě nejlépe ze všech těch deputací líbily se mi
deputace Hanáků. Ti ve své slávě, červených spodkách, přitáhli vždy
všichni na koních s hudbou, s červenobílými*), slovanskými a císařskými
korouhvemi, (co by se jindy nikdo nesměl před Holomouckými měšťany
opovážiti) (...) *) Skutečně podivno, že mezi lidem na Moravě posud vždy
jen červenobílá barva platí, nová žlutočervená žádné vážnosti nenalezá.
Ani jedna hanácká deputace neměla žlutočervenou korouhev! (...)."
