Když byl 4. května 1848 v časopisu Týdenník uveřejněn příspěvek Politické zemské barvy Moravské Aloise Vojtěcha Šembery, stalo se tak zřejmě v reakci na dopis Václava Kozánka, bratra Jana Kozánka, Janu Ohéralovi odpovědnému redaktoru Týdenníku z 27. dubna 1848 v záležitosti sporu o prapor národní gardy v Přerově, který tam probíhal na jaře roku 1848.
Citace:
ŠEMBERA, Alois Vojtěch. Politické zemské barvy Moravské. Týdenník, listy ponaučné a zábavné. Brno: 4. května 1848, čís. 18, s. 139.
Poznámka:
Dopis Václava Kozánka Janu Ohéralovi z 27.
dubna 1848: "Velectěný, velevážený pane redaktore!
Již po nějaký čas panuje u nás v Přerově mezi ouřednikami a některými
poněmčelými přerovskými obyvateli z jedné a mezi ostatními, naší svaté
národnosti oddanými z druhé strany, veliké rozjitření z ohledu barvy
čili znaku. První dokazují, že moravské národní barvy, sice dosaváde
bílé, modré a červené, se užívaly v 14. stol., ale od císaře Rudolfa
zvláštní milosti, proto, že snad tento monarch v nebezpečenství života
Moravany vysvobozen byl, jim, totiž Moravanům, červenou a žlutou za znak
udělil, dále dokazují, že užívání barev těchto od císaře Rudolfa k
věčné památce na událost svrchu zmíněnou, u národa moravského v
zapomenutí přišlo, a proto se až dosavád státních barev užívalo, teď ale
u národní gardy do života vstoupiti musí. Tyto důkaze se nám zdají
velmi nedůvodné, protože nemůžem pochopit, aby takováto věc u celého
národa v zapomenutí přišla. Také myslíme, že, poněvádž při naší národní
gardě skoro všecky sestávající oudy neslýchaným násilím k tomu několika
ouředníkami a přinucení byli, čepice s žlutýma a červenýma páskami
nositi; teď ale kdyby zjikšene měly býti, tito by se na poručníky ty
obořili, proč že s nimi tak bláznovsky jednali a jím nepotřebné výlohy
dělaly. Pročež chtíc tomu předejít, k takovým úskokům útočiště berou a
nám dle našeho zdání jen bulíka na nos věšejí.
Z strany těchto barev byly již často mnohé a pestré hádky povstaly,
které by snád někdy i v rvačky přejíti mohly. Protož se na větším díle z
té poněmčené strany na tom usnesli (mezi nimiž mnohý žádného pojmu
nemá, co jaká barva v sobě obsahuje): aby z nich jeden do Brna vyslán
byl, aby tam jak z ohledu šatstva pro národní gardu (uniform), tak také
národní barvy vyjednal, nás o tom zpravil, abychom věděli, dle čeho se
říditi máme.
My ale tomuto a takovému vyjednání nedůvěřujeme a protož se obáváme,
poněvadž, jak již podotknuto, ze svého prostředka jednatele zvolili,
neohlížeje se na stranu, která více národnosti oddaná jest, aby nám zase
ty německé barvy za pravé národní nepředstavovali. Jsa teda u veliké
pochybnosti, na čem bychom my Moravané státi a čím bychom předce zákonem
stvrzeným říditi měli, opovažujeme se, veleváženy pane, Vás jako
věhlasného lidumila a dobrorádce o to žádati, by ste tak láskav ráčil
býti a nás o pravé moravské barvě zvláštním listem zpravil, jakož i
možná-li, co nejdříve Týdenníkem zveřejniti. Do Vaší lásky a přízně se
poroučeje zůstáváme
Vaši a Vám vždy srdcem oddaní obyvatelé v městě Přerově.
V Přerově dne 27. dubna 1848."
Aloisi Vojtěchu Šemberovi, profesoru české řeči a literatury nejprve v Olomouci,
později v Brně a ve Vídni, a spolupracovníku Týdenníku byl Kozánkův
dopis zřejmě předán, čímž se vysvětluje jeho příspěvek, v jehož úvodu
píše: "Došly nás dotazy, jaké jsou vlastně politické barvy Moravské,
zdali bílá (stříbrná) a červená, neb žlutá (zlatá) a červená, jelikož
mínění o tom jest rozdvojené a při nynějším zřizování obrany národní na
tom záleží, by s jistotou se vědělo, jaká kokarda se při ní má zavésti.", a v němž po exkursu do historie dochází k závěru, že: "Jest
tedy barva politická markrabství Moravského zlato-červeno-modrá, a tou
se označiti přísluší obyvatelům země této, buďtež Slované anebo Němci.". O Šemberově příspěvku potom píše Vincenc Brandl ve svém článku otištěném v roce 1886 v časopisu Obzor pod názvem Zemský erb čili znak markrabství Moravského, že šlo o: "...článek, v němž dokazovati se jal, že na základě
privileje z roku 1462. pravý zemský erb markrabství moravského jest
červenožlutá orlice. Poslancové tehdejší názor Šemberův si osvojili a
usnesli se při rokování o nové ústavě zemské, která však nikdy v život
nevešla, na článku 5. takto znějícím: "Země Moravská podrží dosavádní
svůj erb zemský, totiž orlici v pravo hledící v poli modrém a
červenozlatě kostkovanou. Zemské barvy jsou zlatá a červená."
Citace:
BRANDL, Vincenc. Zemský erb čili znak markrabství Moravského. Obzor : List pro poučení a zábavu. 1886, roč. 9, čís. 1, s. 1-3.
Sněmovní jednání dne 14. srpna 1848. Moravský sněmovní list. Brno: 14. září 1848, čís. 27, s. 213.
Poznámka:
V konečném znění se jednalo o článek 6.
Šemberův výklad přesvědčil umírněné členy přerovské národní gardy k
tomu, aby si pořídili prapor a kokardy v jemu odpovídající zemské
barevnosti. Proněmecká vrstva ve městě, kterou podporovali i úředníci
Přerovského kraje v čele s hejtmanem, ale přerovské gardě v souvislosti s
agitací při volební kampani do Frankfurtského parlamentu vnutila prapor a kokardy v barvách velkoněmeckých: černé, žluté a červené.
Citace:
FIŠER, Zdeněk. Spor o prapor národní gardy v Přerově roku 1848. Sborník Státního okresního archivu Přerov / odpovědný redaktor Jiří Lapáček. Přerov: 1995, čís. 3, s. 74-78.
Stanovisko Aloise Vojtěcha Šembery vycházelo z předpokladu, že znakem
Moravy je od roku 1838 povolená červenozlatě šachovaná orlice v modrém
poli (jen dočasně se neslučující se státním znakem). O něco dříve koncem
dubna 1848 podobně heraldicky (zemské barvy musí obsahovat barvy
zemského znaku) o moravské zemské vlajce jako o červenožlutomodré
trikolóře uvažoval úředník dvorské kanceláře ve Vídni Antonín Rybička.
Citace:
RYBIČKA, Antonín. Welche Farben soll die mährische provinzial Fahne haben. Vídeň: 1848. Dostupné online.
Poznámka:
Antonín Rybička, rukopis z 23. dubna 1848,
Vídeň, Welche Farben soll die mährische provinzial Fahne haben (Národní
archiv Praha, fond Ministerstvo vnitra - Šlechtický archiv, karton č.
56, inv. č. 164, ad 17161/1839): "Laut Vorakts HZ 17161-839 hat das
Markgrafthum Mähren vor dem dem J. 1462 zwar einen von Silber u. rother
Farbe geschachten Adler im blauen Felde im Wappen gefuhrt. Den
mahrischen Ständen wurde jedoch vom Kaiser Fridrich durch das zu
Klosterneuburg unterm 7 Xber 1462 ausgefertigte Privilegium bewilligt,
statt des Silber u. rothgeschachten Adlers einen gold u. rothgeschachten
im blauen Felde zu fuhren.
Diese Begnadigung wurde den mahr. Standen von den nachfolgenden
Landesfürsten oftmal ausdrücklich bestattigt u. die Stände bedienten
sich dieses ihnen verliehenen Landeswappens. Diesem auch erscheinen als
mahrische Landesfarben roth, gold u. blau.
Ein weiterer Beleg dafür ist das a. h. Reskript vom 23. Xbris 807
erflosten über den a. ü Vortrag der Hofkzlei vom 11. 7br 807.
Diesem zufolge hat Se Majestat Kaiser Franz I. den zur ständ.
Versammlung geeigneten Mitgliedern das Tragen einer eigenem auch den
Farben des Landeswappen eingerichteten Uniform zu bewilligen geruht.
Uber die diesfalls von mähr. Landesgouverneur"
Zlatočervené šachování orlice ale bylo z opačného pohledu chápáno jako
nehistorické. A jako svévolný zásah byl Šemberův názor začátkem června
1848 v Týdenníku ideologicky, nikoli historicky kritizován, s
jednoznačným závěrem, že "Protož byli a mají zůstati: bílá, červená a modrá barvy naše.".
Citace:
PÍCHA, František. Moravské barvy a vlajky v revolučním roce 1848. Genealogické a heraldické informace 2017: Moravská genealogická a heraldická společnost, z. s. 2018. Brno: 2018, roč. 22 (37), s. 45-46.
SK. Barvy moravské. Týdenník, listy ponaučné a zábavné. Brno: 8. června 1848, čís. 23, s. 179-180. Dostupné online.
Poznámka:
Týdenník, listy ponaučné a zábavné, 8.
června 1848, s. 179-180: "(...) Nikdo nerozdával barvy, národové je
volili sami. Náš národ slovanský v Moravě zvolil sobě též bílou, nebo
nelíbila se mu zlatá. Tu však řekl jednou císař německý k stavům
moravským: dovoluju Vám místo bílé barvy žlutou t.j. barvu národu mého
do znaku vzíti. To bylo buďto pohanění stavů, neboť čí barvu nosím, toho
sluhou bývám, a nebo povolení to bylo směšné; neboť směšné jest, někomu
k něčemu povolení dávati, co aby si sám vyvolil nikdo mu zabrániti
nemůže, a mnohem směšnější jest takového povolení jako nějaké milosti
používati. Neméně jako stavy moravští tenkráte, činili bychom my se
směšnými, kdybychom takového bezmyslného privilegium používati chtěli;
bylo-li to však ponížení, vymažme památku naň z praporu našeho. Nesmíme
vyloučit barvu bílou ze znaku našeho, kterou nacházíme u všech národů
povahy naší, barvu, která k nejoblíbenějším u národa našeho na Moravě
jest; co přijali stavové, nepřijal ještě národ, a v té věci nerozhodují
žádné privilegia, tu rozhoduje pouze cit. (...) Protož byli a mají
zůstati: bílá, červená a modrá barvy naše."
