Podle Lubomíra E. Havlíka
tvořily moravskou trikoloru barvy zlatá (žlutá), červená a modrá, na
praporech se nicméně používaly jen první dvě barvy (žlutá s červenou).
Citace:
HAVLÍK, Lubomír Emil. Morava: k státoprávnímu postavení země v průběhu věků. Brno: Moravské občanské hnutí, 1990. 58 s. S. 31. Dále jen Morava: k státoprávnímu postavení země v průběhu věků.
Podle historika Milana Hlinomaze
z různých variant moravského praporu, které byly od 19. století
užívané, to byla právě žluto-červená bikolóra, která byla posvěcena
úřady a která byla podle jeho názoru nejužívanější barevnou kombinací na praporech.
Citace:
Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526–1918, s. 168.
Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526–1918, s. 173.
Na druhou stranu ale Hlinomaz připomíná, že na Moravě existoval v této věci po celé 19. století velký nelad a užívaly se "libovolně...prapory, vlajky a stužky v různých zemských barvách", a to včetně bílo-červeno-modré a žluto-červeno-modré trikolóry.
Citace:
Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526–1918, s. 167.
Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526–1918, s. 169.
Také Ivan Štarha informuje, že moravské zemské orgány v 19. století
považovaly za barvy země žluto-červenou, a to včetně barevnosti praporů.
Citace:
Moravské barvy a moravská zemská vlajka, s. 169.
Nicméně také připomíná, že prapor nebyl Moravě nikdy udělen. S ohledem na právní uznání barevnosti moravského znaku Štarha považuje
za oficiální moravské barvy bílo-červeno-modrou pro dobu do roku 1915 a
žluto-červeno-modrou pro roky 1915-1918.
Citace:
Moravské barvy a moravská zemská vlajka, s. 170.
Milan Hlinomaz potom připomíná, že žluto-červená bikolóra se těšila oblibě především mezi německy mluvícími Moravany.
Citace:
Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526–1918, s. 168.
Žluto-červené bikolóry se nicméně v roce 1918 objevily také na některých
soukromých českých domech v Brně vedle bílo-červených praporů
národních.
Citace:
PERNES, Jiří. Pod moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství. Brno: Barrister & Principal, 1996. 285 s. Kapitola Československý stát prohlášen, s. 75.
Historik Václav Vojtíšek považoval potom příklon k červenožluté variantě
moravské orlice (a zemských barev) za projev moravského separatismu
podporovaného Vídní v rámci její centralizační politiky.
Citace:
VOJTÍŠEK, Václav. Naše státní znaky (staré a nynější). Praha: Vesmír, 1921. 92 s. S. 68-69.
O tom, že se význam žlutočervené bikolóry po roce 1918 různil, svědčí
skutečnost, že němečtí obyvatelé Moravy vyvěšovali na československé
svátky právě vlajku v této barevnosti (žlutočervenou) jako projev jejich
loajality k zemi.
Citace:
KOUDELKA, Zdeněk. Znaky a vlajky Moravy a Slezska. In: Sborník z konference MORAVA 1918. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2019. Dostupné online. S. 58-73.
Tato varianta je barvami i uspořádáním totožná s vlajkami některých měst, například pražskou, českobudějovickou, varšavskou či kladskou.
Citace:
VÝBĚR Z DATABÁZE DLE ZADANÝCH PARAMETRŮ. České vexilologické stránky. Dostupné online.
Herb, flaga i logo Warszawy. Miasto stołeczne Warszawa. Dostupné v archivu pořízeném 21. 2. 2011.
Symbole miasta. Klodzko.pl. Dostupné v archivu pořízeném 16. 3. 2011.
Kvůli možné záměně používá v současnosti řada příslušníků moravského hnutí variantu vlajky se zlatočerveně šachovanou orlicí.
